25. - 30. 10. 2019

 71688467 2468975246716421 4800832705946189824 n

Celá akce byla v duchu mimořádného misijního měsíce vyhlášeného papežem Františkem. Z toho vycházela hlavní část programu.

Každé ráno jsme začali na ranních chválách jedním desátkem růžence, vždy za jinou část světa. První byla Afrika, pak Asie, Amerika, Austrálie a Oceánie a poslední Evropa. Poté během dne probíhaly různé besedy a diskuse.

Besedu vedla buď Anička Ambrozková, která nám povídala o své misii do Angoly, nebo p. Pavel Rousek, který vyprávěl o výletu do Ruska s p. Tomášem Hoffmannem a p. Jendou Barborkou na misijní místa (např. v Petrohradu).

Diskuse probíhala tak, že jsme (tj. účastníci) byli rozdělení do skupinek a vymýšleli jsme ožehavá témata ohledně křesťanství. Odpovídali nám na ně sestra Gabriela, p. Pavel Rousek, p. Karel Moravec a p. Jenda Barborka.

Hlavní myšlenku misií jsme pak realizovali nacvičením lidových písní, pěkného tanečku a vyrobením ozdob. S naším umem jsme vyrazili do domovů pro seniory v Rychnově nad Kněžnou a v Novém Městě nad Metují. Nevynechali jsme ani dům pro matky s dětmi v Náchodě. Rozdávali jsme radost a tím jsme se snažili zlepšit den obyvatelům zmíněných budov. Byl to moc krásný pocit vidět úsměv na tvářích těchto lidí.

Celou akci pořádalo DCM a tímto jim velice děkuji za skvěle provedenou práci při organizaci hlavního, ale i doprovodného programu. V doprovodném programu se za splněné úkoly získávaly dírky z děrovaček na účastníkovu jmenovku. Odměna za to pak byla sladká nebo čtivá.

Honza Vlach

Být na podzimních prázdninách na Vesmíru byla pro mě premiéra. Ikdyž poměrně krátká, stále to bylo moje poprvé. Vrátit se po dlouhé době na místo, kde jsem zažila tolik skvělých okamžiků a poznala mnoho úžasných lidí a nynějších přátel. Samotného programu jsem se nijak moc neúčastnila kromě nějakých modliteb a mojí přednášky. Po ní jsem totiž jela zpátky k babičce. Propojení tématu misie bylo podle mého šťastnou volbou i nápadem. Spojit misie v zahraničí a v Česku spolu s vyústěním do dobrovolné činnosti bylo prostě super. I když jsem se toho pak už neúčastnila, takže vlastně ani nevím, jak to dopadlo, líbila se mi i už jen ta samotná myšlenka. Snad se to všem účastníkům líbilo!

Anička Ambrozková (host)

Podzimky. Podzimky! Podzimky? Přátelé, nové lidi, sranda, zamyšlení, Bůh, ...

Letošní „podzimky“ byly zaměřené na misie-pomoc druhým.

Proto jsme měli různé přednášky spojené s misiemi. Například nám řekla pár slov Anička Ambrozková o tom, jak byla v Angole jako dobrovolnice a pomáhala v záchranných centrech pro kluky z ulice.

Ale celkové vyvrcholení byla návštěva jednoho azylového domu pro matky s dětmi a dvou domovů pro důchodce. Proto jsme velkou část času trávili nacvičováním, vymýšlením, tvořením. Byli jsme rozdělení do tří skupinek a každá měla ještě tři pod skupinky. Kreativní, hudební, taneční. Kreativní skupinky vyráběly malé sovičky, hudební nacvičovaly pár písniček a taneční krátkou choreografii. Celkově to dalo dohromady asi půlhodinový program.

Já jsem byla v hudební skupince a šla jsem do domovu pro důchodce...

Když jsme přijeli měla jsem strašně zvláštní pocit. Pocit že je to jedno, že těm lidem jsme stejně úplně ukradený. Zdálo se mi, že jejich pohledy jsou znuděný, utrápený a zároveň nás probodávají... Taky jsme se trochu ztrapnili na „podiu“ asi třikrát jsme převrhli vázu s větvičkami.

Ale když jsme dozpívali, dotancovali a taky dopřednášeli pár básniček, tak jsme si šli s nimi povídat.... Se začátku jsem se bála. Proběhlo mi v hlavě par myšlenek, obav: „Co když nebudu jim mít co říct, co když se semnou nebudou chtít bavit? Vždyť jsou o dost starší!“ Ale když jsem přišla za jednou paní, sedla si vedle ní usmála jsem se a začala jsem se sní bavit. Rozzářil se jí úsměv na tváří, najednou nabyla pozitivní energií. Vyprávěla a vyprávěla. Byla strašně moc šťastná za to, že se ji chvilku někdo věnuje, že jí někdo chvilku naslouchá... V celé místnosti se změnila úplně atmosféra...

Když jsme se s těmi lidmi loučili, byli o dost šťastnější, pořád nemohli pochopit co se to stalo, že za nimi přijeli mladí lidé jen tak. I jejich ošetřovatelky nám děkovaly a říkaly, že si o nás ještě povídali, když šli na pokoj...

Když jsme odcházeli měla jsem strašně dobrý pocit. Došlo mi, že občas stačí fakt jen pár minut dát někomu jinému a muže mu to zlepšit celý den, týden... Sama moc dobře vím, jak je těžké a občas i náročné najít si chvilku času na prarodiče, rodiče, sourozence anebo jen přátelé. Ale stojí to za to... Važme si toho, že je máme a neberme je jen jako samozřejmost...

Tak tohle je pár mých myšlenek, zážitku, které mi asi nejvíce uvízli v hlavě... Stalo se toho samozřejmě o dost více. Třeba poznala jsem spoustu nových lidí, dozvěděla se různé perličky a taky si třeba zatancovala s koštětem, ale pštt to se neříká.

Míša Kučerová

Čím více se blížil termín odjezdu na Vesmír na podzimní prázdniny, tím více jsem cítila strach a nervozitu. Bylo to naposledy před necelými dvěma roky, kdy jsem tam byla naposledy a ani časté opakování a uklidňování sama sebe, že tam přeci nejedu sama, ale s kamarádkami, můj strach nezmírnil. Přijely jsme tam, nastalo představování a hned nás týmáci a lidé, kteří přijeli dřív než my, vzali k sobě do kroužku na program. Při večerní modlitbě růžence jsem se nervozity již zcela zbavila a usínala jsem s úsměvem na rtech. Další den jsme se dozvěděli, že vyrazíme potěšit svou návštěvou dva domovy důchodců a azylový dům pro rodiče s dětmi. Rozdělili jsme se do skupinek, já jsem byla v azylovém domě. Děti měly radost, když jsme jim zazpívali, zatancovali a rozdali dárečky a rodiče byli moc milí. Celou cestu zpátky jsem jen děkovala Bohu. Nedokážu slovy popsat vděčnost za uvědomění si štěstí, jakého se mi dostalo. Vděčnost za rodinu, ve které vyrůstám, přátelé, kteří mě mají rádi, školu, kterou mohu studovat, Boha, ve kterého věřím a důvěřuji mu... Tobě, který tohle právě čteš, chci připomenout, že není samozřejmost, že máme mámu, která nás miluje, že máme střechu nad hlavou, možnost vzdělávání, výběr povolání, jídlo v lednici, teplou peřinu... A nikdy není pozdě za to Bohu poděkovat. Nemyslím si, že byla náhoda, že jsem zrovna v tenhle termín na Vesmír jela, ale jsem opravdu ráda, že jsem překonala strach a nervozitu a vyrazila.

Lenka Škarydová

Každá akce na Vesmíru je super. Vždy zde potkám nové i staré kamarády. Na podzimních prázdninách na Vesmíru mě nejvíce oslovila akce s domovi důchodců a s azilovým domem, kam jsme přijeli a zlepšovali jsme tam lidem náladu různými písničkami. Nejlepší na tom všem bylo vidět ty rozzářené tváře dětí.

KIuba Záhořík

Jak všichni víme, tak na Vesmíru se pracuje, baví, a také modlí. Jel jsem tedy na Vesmír po dlouhé době, a když jsem viděl kostel Svatého Matouše, tak mě naplnila neskutečná radost a pokoj. Program na Vesmíru probíhal jedna báseň. Potěšilo mě, když jsme připravovali odpolední program pro seniory z Domova důchodců z Nového města nad Metují a pro Azylový dům v Rychnově nad Kněžnou. Pro seniory jsme se naučili za pomoci Davida Škaryda a Vojty Vlacha lidové písničky. A tanec připravila skupina, která nezpívala. Následně jsme si připravili malé dárečky, které jsme babičkám a dědečkům po skončení programu předali. Udělalo mi nesmírnou radost, když jsme si se seniory mohli v klidu popovídat a zasmát se. Byl to pro mě nejlepší zážitek podzimních prázdnin. Když jsme přijeli od seniorů, tak jsme šli odklízet listí na hřbitov kolem kostela Sv. Matouše, byla to pro nás zábava, protože jsme se u toho vyblbnuli. Například, když jsme naházeli listí na velikou kupu, tak jsme následně do hromady listí skákali. Byl to úžasný zážitek a vřele všem doporučuji navštívit DCŽM Vesmír nejen o podzimních prázdninách, ale i o jiných akcích pořádaných zde v Orlických horách.

Patrik Samek

Podzimní prázdniny 2019 na Vesmíru byly jak jinak, než famózní. Celé se to neslo v duchu evangelizace a dělání radosti lidem, kteří to nejvíce potřebují. Což jsou senioři a lidé v azylových domech. A právě pro tyto lidi jsme připravovali krátká hudební a taneční vystoupení, jiní pro ně zase vyráběli malé pozornosti. Poté, co jsme odehráli, odtančili a předali dárečky, jsme měli možnost si s nimi popovídat. Vidět tu radost v očích seniorů, že mohou někomu povyprávět své životní zkušenosti, že si na ně někdo udělal čas...no neobešlo se to bez slz.. Takže z celých podzimních prázdnin mám opravdu mega moc dobrý pocit. Nejen, že to bavilo nás, ale ještě jsme udělali radost druhým . Co víc si přát..

Davit Škaryd

Asi nejvtipnější okamžik se mi vybaví, když jsem vystoupila z autobusu a šli jsme s Káťou a Hedvikou nahoru. Jdeme a naproti nám kráčí nějaká vysoká zrzavá paní. Podívám se lépe. Hedvika nadhodí: ,,ta vypadá jak Novotná“. Zarazíme se - skutečně, je to ona. První člověk, kterého jsem na prázdninách potkala, byla moje vlastní třídní. Po malém zakoktání jsem usměvavě pozdravila. Třídní mi s úsměvem oznámila, že na blízké chatce bude bydlet celé prázdniny. Takže se budeme vídat. Všechny volné dny byly nádherné, podařilo se mi tam zachytit nejpůvabnější kouzlo podzimu. Lehká mlha, která se snášela nad krajem, mi stále připomínala všudypřítomnost mého svědomí a mojí třídní. Po návratu domů jsem o Vesmíru, jeho kouzlu, o temných večerech, mlhavých ránech napsala slohovou práci. Byla nejlepší ve třídě, paní Novotná na mě jen mrkla. Moc dobře věděla, věděla, kde beru barvám všech líčených pohledů inspiraci. Myslím, že teď už ví, jak neobyčejné místo Vesmír je. Pro mě znamená domov. Nějaké moje přirozené prostředí. Myslím, že každý, kdo dokáže ocenit náladovost počasí ,,Vesmírných dnů“ v obklopení úchvatné přírody, se tam stane lepším člověkem. Je to Bůh sám, kdo v nás v kruhu našich přátel probouzí naše lepší Já. Je to místo, které realizuje naše dary Ducha Svatého. Zas nebudeme si na nic hrát, všichni víme, kolik párů i manželství se tam už dalo dohromady. Takže jezděme na Vesmír, dá nám to nejen setkání s oblíbenými zaměstnanci našeho školního ústavu, milými lidmi, ale hlavně exkluzivní meeting s šéfem, lidských příběhů a celého nekonečného vesmíru.

Lucka Rafaela Hušková

(Účastníci Podzimích prázdnin)

1. fotky

2. fotky