28.3.2018 - 1.4.2018

 Fotky

Velikonoce

 

Na letošní Velikonoce, jsem se obzvlášť těšila, protože jsme se s děvčaty z Jaroměře rozhodly, že je strávíme na našem milovaném Vesmíru. Byla jsem zvyklá na klidné a tiché Velikonoce, strávené pouze s rodinou. Teď jsme je měli prožít s více než sto mladými a věřícími lidmi a já doufala, že jim to dodá nový, větší a intenzivnější rozměr. To jsem ale ještě netušila, jak moc velký rozměr to bude!

Přijely jsme ve čtvrtek odpoledne a naplánovaný odjezd zpátky domů jsme měly na Velikonoční pondělí. Celkově těchto pět dní ubíhalo v celku v poklidu i přesto, že nás bylo tak ohromné množství. Chodily jsem na procházky, hráli různé sporty, modlili se, jedli, smáli se, samozřejmě jsme také chodili každý den do kostela slavit Velikonoční obřady a mše. Ale to největší dobrodrůžo přišlo až v neděli.

Spousta lidí na Velikonoční pondělí odjelo do svých domovů, a tak se náš počet zkrouhl na něco kolem čtyřiceti. A jak jsme se dověděli, je každý rok zvykem, že si z neděle na pondělí dělají kluci s holkami navzájem naschvály. To nás velmi zaujalo, a tak jsme se okamžitě dali do vymyšlení našich ďábelských plánů. Kluci při tom u Sluníčka pletli pomlázky a my holky jsme v jídelně zdobily perníčky. Do večera jsme všechno pořádně naplánovaly a připravily abychom v noci mohly vstát a všechno nachystat, aby měli kluci ráno překvapení. Zároveň jsme neustále spekulovaly nad tím, co na nás vymyslely hoši. Každopádně jsme i přes všeobecné vzrušení šli všichni kolem půlnoci spát.

„HOŘÍ!“ ozvalo se mi těsně nad hlavou a já s trhnutím otevřela oči. Rychle jsem se posadila a rozespale koukala kolem sebe. Všude byl kouř, smrad a tma. Nade mnou stál Jenda Barborka v bílém pyžamu s knoflíky, v ruce měl hasící přístroj a neustále křičel: „HOŘÍ!“ Asi tak minutu mi trvalo, než jsem se vzpamatovala ze šoku a než mi došlo, že to, co se děje je sranda. Utěšovalo mě, že ostatní holky vypadali stejně zmateně jako já. Pak přišel týmák Péťa a řekl nám, že máme jít ven, že se musíme evakuovat. A tak jsme se odevzdaně, ve tří ráno, mimochodem, všechny zvedly a odešly dolu do Botárny. Tam stáli ostatní kluci a vypadali, jako by taky byli mnohem radši ve spacáku. Všichni jsme vylezli ven a my holky netrpělivě čekaly, co se bude dít. V tu chvíli se spustila mela! Všichni kluci vytáhli z pod triček bund a mikin svoje pomlázky a vrhli se na nás. Všechny holky ječely, kluci zase hulákali hody, hody, doprovody...a asi za minutu byla celá akce hotová. Všichni jsme se vrátily do spacáků a ti šťastní usnuli.

My holky jsme si ovšem nelebedily dlouho, neb jsme o půl páté vstávaly znovu abychom připravily naše legrácky. Bylo toho vážně hodně, a tak jsme se rozdělili do skupin a každá nachystala něco. Asi za hodinu a půl jsme měli pomalovaná auta, vyzdobené záchody terči a jedním hadrovým panákem, připravenou snídani, vyzdobenou krbovku a hlavně rozvěšené boty kluků po venku. V těch botách byla schovaná šifra, která je zavedla do krbovky na snídani. Když jsme všechno nachystaly, šli jsme, ten den už po třetí, spát.

Když jsme se ráno, normálně o půl osmé vzbudily a chtěli jít na snídani, nešlo to. Kluci nás nechtěli pustit do jídelny a já měla radost, že nevymysleli jenom noční požár ale i něco dalšího. Po chvíli čekání nás konečně pustili. Byly jsme v šoku! V jídelně byly krásně prostřené stoly a 4 kluci navlečení v košilích a sakách. Nechyběla ani živá hudba v podobě Jirky a jeho kytary. Posadili jsme se ke stolu a kluci nám začali nosit jimi připravenou snídani. Tak výbornou snídani jsem asi v životě nejedla. Skládala se z BONPARU, smaženého banánu (teda, doufám, že byl smažený), jogurtu se sirupem z granátového jablka a spousty sušenek. A zmínit musím i perfektní obsluhu!

Nicméně když jsme si dosyta vychutnaly hostinu, byl čas ještě na snídani pro kluky. A tak se hoši vydali hledat boty. Když je našli a poskládali šifru, kterou našli v nich, dozvěděli se, kde mají snídani, kterou šli potom spokojeně slupnout. Pak jsme všichni společně odešli dolů na mši.

I přesto, že jsem byla maličko nervózní, jak budou letošní Velikonoce probíhat, můžu teď s naprostou jistotou říct, že to byli nejlepší Velikonoce, co jsem kdy zažila. DÍKY VESMÍRE!!!

Anežka B.

 

Prožít velikonoce, nejvýznamnější křesťanské svátky v roce, na tak požehnaném místě jako je Vesmír pro mě bylo nádherným zážitkem.

Prožil jsem každý den jako krůček k Bohu a jako prohloubení příběhu o tom, co se před dvěma tisíci lety stalo.

Přijel jsem na zelený čtvrtek na mši, kde už se usmívali známé tváře. Po mši následovala mě už známá připomínka poslední večeře s nekvašenými chleby, hořkou zeleninou a masem z beránka. Pátek byl tradičně netradiční, kde jsem objevil krásu ztišení - jít na pár minut do kaple, nebo se jen tak projít ven za účelem modlitby. Na sobotní vigilii nám začalo pršet a nás napadl nejlepší nápad a to přejít to rozbouřené počasí s myšlenkou: „Ono to nějak dopadne.“ Do kostela jsme přišli mokří a uvelebili jsme se v kostelní lavici pod deku. Po vzkříšení z nás ale zase byla tancující a zpívající skupinka.

Na další den jsem se rozhodl zůstat. Bylo velikonoční pondělí, na nějž si kluci v předešlý den upletou pomlázky a zinscenují plán ranního probuzení. Jednalo se o plánovaný požární poplach asi ve dvě hodiny ráno, díky kterému jsme mohli holky potěšit našemi okouzlujícími žilkami. Před měsícem osvětlenou budovou jsme splnili svoji chlapskou povinnost a se spokojeným srdcem jsme mohli jít spát. Při budíčku zněli na kytaru ladné, romantické písně jako Hallelujah, Photograph od Eda Sheerana, apod. a na ráno měli naše dámy připravenou luxusní snídani na prostřených stolech a s úsměvem jejich obsluhujících – nás. To jsme ale netušili, co nám provedly ony. V přezůvkách jsme běhali po areálu a hledali naše náhodně ztracené boty. Během toho jsme na záchodech objevili další vylomeniny jako rtěnkou pomalované zrcadlo a i šklebícího se panáka v životní velikosti sedícího na záchodovém prkénku. Všechny boty jsme našli a po té dřině nás odměnily velice dobrou snídaní s tzv. želé džusem s brčkem, který jaksi nešel nasát. Společně jsme tuto slavnost prožili v kostele na velikonočních mši. Dál se už všichni rozjeli do svých domovů.

Jiří H.